1. 11. 2016 - Známé pořekadlo tvrdí, že nemáme soudit knihy podle obalu. U potravin to však neplatí. Výrobci na obalech svých potravin musejí uvádět mnoho informací, ze kterých si spotřebitelé mohou odvodit, co se vlastně uvnitř ukrývá. Je však dobré vědět, jak řeči obalů porozumět.
Nákup potravin může občas připomínat nákup zajíce v pytli. Naštěstí se na tento pomyslný pytel vztahují české i evropské předpisy, které nařizují správné a srozumitelné popsání obsahu. „Obal je v podstatě ring, ve kterém se střetává nařízení podat zákazníkům pravdivé informace a obchodnická snaha zvýhodnit výrobek před konkurencí,“ říká Hana Hoffmannová, šéfredaktorka časopisu dTest, a pokračuje: „V tomto zápasu mají navrch zájmy spotřebitelů a k jejich informování slouží především etiketa.“
Informace o potravinách musejí být pravdivé a nesmějí zákazníky klamat ve složení potraviny, jejím původu, vlastnostech, způsobu výroby, trvanlivosti nebo množství. „Zakázáno je také vychvalovat potravinu za něco, co je samozřejmé. Například označení ‚bez konzervantů‘ na bílém jogurtu – bílý jogurt nikdy nesmí konzervanty obsahovat a nesmí se tedy chlubit jejich nepřítomností,“ zmiňuje Hoffmannová a dodává: „Ani obrázky na obalu nesmějí v zákazníkovi vyvolat mylné dojmy, že například potravina obsahuje něco, co ve skutečnosti ve složení nenajdeme.“
Seznam použitých surovin pak představuje informačně nejdůležitější část etikety. Zpravidla se v něm uvádějí ingredience v pořadí sestupném podle podílu zastoupení, což však neplatí pro látky v nižším než 2% podílu. Zde najdeme vypsané obsažené přísady včetně podsložek a přídatné látky buď pod názvem, nebo pod E kódem. „O některých přísadách lze beztrestně pomlčet. S výjimkou masných výrobků se u potravin nemusí uvádět podíl vody nižší než 5 %. Stejně tak se nedozvíme o vodě použité pro obnovu sušených či koncentrovaných složek, což je typické například u džusů z koncentrátu,“ podotýká Hoffmannová.
Co však na obalu musí být výrazně vyznačeno, je případná přítomnost 14 potravinových alergenů. Přísný příkaz tak občas vede i ke komickým situacím, kdy například bezlepkové potraviny na obalu uvádějí, že mohou obsahovat stopy lepku. „Alergeny se mohou do výrobku vloudit neúmyslně a například prachové částice mouky ve vzduchu se mohou dostat i tam, kam nemají. Výrobci si rádi kryjí záda a o potenciálním riziku dobrovolně informují. Takové varování znamená, že se mouka do výrobku záměrně nepřidává, ale v nepatrném množství se v potravině může objevit,“ uvádí Hoffmannová informaci na pravou míru.
Některé předpisy však umožňují výrobcům větší volnost, kterou mnohdy využívají. Například vyjádření podílu složky ve výrobku lze matematicky „zkrášlit“, aby působilo na obalu lépe. „Pokud jahodový jogurt hlásí, že obsahuje 20 % jahodového přípravku a v ten se skládá v 60 % z jahod, je na spotřebiteli, aby si vypočítal, že v jogurtu je 12% podíl jahod,“ upozorňuje Hoffmannová. Jiná situace nastává v případě konzervovaných potravin z masa. Během sterilizace záhřevem se z masa uvolní tuk a voda a po otevření tak na spotřebitele může čekat méně pevného podílu masa, než bylo do konzervy vloženo. Z hlediska označení je to však v pořádku, na obalu se uvedené množství ve složení vztahuje na okamžik výroby a nemusí být totožné s pevným obsahem hotového výrobku.
Mnoho spotřebitelů se také zajímá o původ potravin. Jedná se o povinný údaj, ale na obalu nemusíme vždy najít výrobce potraviny. Legislativa povoluje, aby byl na obalu uveden zodpovědný prodejce či distributor. Ohledně povinného označení země původu však platí jiná pravidla. „V současné době musí uvádět zemi původu ovoce a zelenina, maso, ryby, vejce, víno, med, olivový olej a chmel,“ uvádí Hoffmannová a dodává: „Výjimku ještě tvoří potraviny, které by mohly vzbudit dojem, že pochází odjinud než ve skutečnosti. Pokud má například na obalu sýr mozzarella italskou vlajku, ale nepochází z Itálie, musí se země původu na obalu zmínit.“
Text: dTest Hana Hoffmannová, foto: Pixabay
