22. 01. 2019 - Je brzo ráno. Den se teprve probouzí, ale psík už netrpělivě kňučí a chce ven. Pán vezme lopatku, plátěný pytlík a jdou na lov. Na lov nejdražších hub světa. Právě ráno nebo v podvečer prý lanýže voní nejvíce.

Speciálně vycvičení psi tak mají větší šanci je najít. Podivně vyhlížející houby milovali lidé už ve starodávném Egyptu, pravděpodobně je pojídala i královna Kleopatra. Rozmach nastal vestarém Řecku a Římě s rozpukem civilizace. S příchodem barbarů se do ústraní stáhl i lanýž.

Dokonce byl jakýmsi náboženským fanatikem označen za ďáblovu hlízu a věřícím byl zapovězen. Několik staletí po lanýžích neštěkl ani pes. Vrátily se spolu s papežem, který tehdy přesídlil do Avignonu. Kněží uznali, že houby mají cosi do sebe a na ďábla rychle zapomněli.

Slavnostní tabule římského císaře Františka I., mimochodem manžela Marie Terezie, se již bez lanýžů neobešla. Získaly navíc pověst afrodiziaka. Proto jim holdovaly osobnosti tak zvučných
jmen, jako například Rembrant, Casanova, Madame de Pompadur nebo Napoleon.

Poptávka převyšovala nabídku, a pak pomohla tragická událost. Do Evropy byla z Ameriky zavlečena mšička révokaz, která zlikvidovala více než polovinu evropských vinic. Na zaniklé vinice se začaly vysazovat duby, duby cesmínové, habry a keře lískových ořechů. Pro pěstitele a hledače lanýžů nastaly zlaté časy, které přerušily až obě světové války.

Ještě v šedesátých letech minulého století o lanýže nebyl příliš velký zájem. Pak ale nastal zlom. Lanýže se pomalu ale jistě začaly vracet na evropské stoly, ale nejen na ně. Dnes už jsou opět na vrcholu celosvětové gastronomie.

Zdroj: Pavla Mročková, VEMENA
Ilustrační foto: Pixabay