Vánoce jsou čas zázraků. Kdysi jsem jeden takový zažila. Aspoň jsem si to chvíli myslela. Bohužel se nakonec ukázalo, že o zázrak nešlo.

Jako mnoho dětí i já jsem každé Vánoce velice těžce nesla každoroční zabíjení kapra. Otec ho zabalil do utěrky, aby mu neklouzal, položil na prkýnko, omráčil ho paličkou a rychle zařízl. Děsilo mě, jak ještě chvíli ryba otevírala hubičku, i když už byla hlava oddělena od těla. Pak ale jednou nastala situace, kdy se otec zdržel na vánočním večírku. Byl to onen den, kdy jsme plánovali kapříka usmrtit.

Dvaadvacátá hodina odbyla a maminka se rozhodla, že celou náročnou situaci zvládne sama. Kapra jsme v té době měli vždy na balkoně ve velké umělohmotné vaně. Šla jsem se s ním rozloučit, ale když jsem se sehnula nad vanu, s údivem jsem koukala do prázdné vody. Kapr tam nebyl. Dodnes si vzpomínám na ten pocit štěstí. „Mamíííí, kapr uletěl. Není tady, zachránil se,“ křičela jsem šťastně. „Je to zázrak, pomohl mu určitě Ježíšek,“ rozvíjela jsem dále svou teorii.

Maminka to ale viděla jinak. Naprosto pragmaticky koukla dolů z balkonu a hned jí bylo jasné, že vánoční zázrak nepřišel. Na sněhobílé pokrývce bylo i ze čtvrtého patra vidět, že nešťastný kapr leží dole. Prostě jen vyskočil z vaničky, doplácal se ke kraji balkonu a spadl na zem.

Maminka běžela dolů a mě zaúkolovala, ať hlídám a kdyby nám ho chtěl někdo ukrást, ať křičím. Ten rok jsme měli snadnější práci. Kapr už moc na nic nereagoval, tak ho mamka pro jistotu ještě jednou bouchla paličkou a naporcovala. Dodnes se směju představě, co by se asi stalo, kdyby letícího kapra někdo zahlédl. Pravděpodobně by také uvěřil ve vánoční zázrak…

Text: red.