Dominika Černohorská z vinařství Plenér v rozhovoru odhaluje, jak se z naivního nadšení a jedné „jedenácté“ přihlášky na vysokou školu postupem času dostala až k titulu „Vinařství roku 2025“. V upřímném rozhovoru popisuje svou cestu od teorie k praxi, k respektu ke krajině Pálavy i unikátní komunitu, která za jejím úspěchem stojí.

Dominiko, vaše dosavadní cesta působí téměř jako filmový příběh. Dnes stojíte v čele Vinařství roku 2025, ale přitom jste na obor vinařství podala přihlášku představující „zadní vrátka“. Jak to tehdy bylo?

Je to tak. Po gymplu jsem nevěděla, co bych ráda v životě dělala. Neměla jsem zápal pro žádný konkrétní obor. Rok jsem studovala jazykovku a pak jsem si podala deset přihlášek na různé obory. Tatínek, který se tehdy ve vinařském byznysu pohyboval, mi navrhl, ať zkusím i vinařství jako jedenáctou, záložní možnost. Byla jsem lehce skeptická, ale během roku studia angličtiny mi ta myšlenka v uzrála v hlavě. Uvědomila jsem si, že studovat něco odborného, hmatatelného a spojeného s přírodou mi bude dávat ten největší smysl.

Vinařství Plenér jste založila s Ivem Markem, svým bývalým zubařem. To je v českém vinařském světě docela unikátní partnerství. Jak se z pacienta a lékaře stanou společníci ve vinařství?

Byla jsem Ivova pacientka už od dětství, rovnal mi zuby, a protože jsem byla lehce komplikovaný případ, zkoušel na mě tenkrát různé ortodontistické pomůcky, v jeho křesle jsem trávila hodně času a ke svému zubaři si vypěstovala přátelský vztah. Později jsme se po letech potkali na Valtických vinných trzích. To už jsem byla v euforické fázi na konci svého studia a pracovala ve Vinařství Volařík. Ivo miloval víno, chtěl koupit vinohrad a založit vinařství jen tak pro radost. Já jsem o vlastním projektu tehdy jen snila jako o něčem, co možná někdy přijde. Neměla jsem kapitál ani dědictví a teprve jsem vplouvala do reality oboru. No, a tak se tyto naše sny ukázaly jako propojitelné a dohodli jsme se na spolupráci. Ivo mi dal velkou svobodu se vyvíjet.

Začínali jste před deseti lety, v roce 2016. S jakou vizí jste tehdy do Plenéru šla?

Šla jsem do všeho s obrovským nadšením a upřímně i s velkou naivitou. Kdybych tehdy věděla, co všechno mě čeká, asi bych byla daleko víc ustrašená. Nesmírně důležití pro mě byli a jsou přátelé a kolegové, které na své cestě kolem sebe mám. V začátcích Plenéru to byl hlavně Jindřich Kadrnka a Honza Stávek. Byli tam, pomáhali, radili a kryli mi záda. Na začátku jsme hodně improvizovali a taky jsem vycházela z toho, co jsem se naučila ve škole a viděla kolem sebe. Traktorové práce nám dělali sousedé z okolních vinohradů, používali jsme herbicid pro likvidaci plevele v příkmenném pásu (pozn. to je v ekologii zakázané). Ale postupně a vlastně docela rychle jsem zjišťovala, že tudy moje cesta nepovede.

To vás tedy dovedlo až k ekologickému hospodaření, za které jste letos získali i Cenu Vinatura. Byla to intuice, nebo racionální rozhodnutí?

Byl to vývoj. Ivo chtěl jít do ekologie od začátku, ale já jsem si tímto stylem hospodaření ještě nebyla jistá na sto procent. Musela jsem k tomu dojít skrze praxi a pozorování vinohradů, krajiny. Ekologie je pro mě komplex, nevyhovuje mi pouhé následování pravidel nebo receptů, potřebuju všechno nejdříve pochopit a cítit, že to je opravdu ono. Teď navíc poznávám, že je to učení na celý život. Postupně otvírám dveře témat a problematik a za každými dveřmi jsou několikatery další. Při zakládání nových vinic včleňujeme mezi révu tzv. ostrůvky pestrosti se stromy, keři a bylinami, snažíme se rozbíjet monokulturu a rozvíjet co nejvíce přirozenou biologickou ochranu. Podporovat pestrost, život v půdě ale i nad zemí je pro zdravou vinici klíčové.

Plenér je známý svou silnou komunitou. Prý k vám přátelé jezdí pomáhat i na brigády?

Tohle u nás funguje od samého začátku a jsem za to nesmírně vděčná. Když jsme začínali, jezdili mi pomáhat se všemi pracemi ve vinohradech kámoši ze všech koutů republiky. Dnes je kolem nás organická bublina lidí, kteří Plenér milují. Vinobraní jsou u nás velká komunitní událost, díky které můžeme všechny hrozny sbírat ručně. Loni jsem během vinobraní psala na Instagramu online deník, aby Ti, co nemohli zrovna na Pálavě být s námi viděli, co se v Plenéru děje. Baví mě naše nadšení sdílet.

Vinařství Plenér bylo v soutěži Vinařství roku oceněno tou nejvyšší cenou. Dokážete vyzvednout jednu jedinou věc, která jej odlišuje od ostatních vinařství?

Těžko se mi to hodnotí, možná ten náš obrovský zápal, radost, autenticita a opravdovost. Nepostradatelná pro týmovou práci je pro mě atmosféra.

Titul „Vinařství roku 2025“ je obrovský úspěch. Co pro vás tato cena znamená?

Při vyhlášení jsem byla opravdu v šoku. Jsem velmi emotivní člověk, ale ve chvíli, kdy zaznělo „Vinařství Plenér“ mi emoce někam odešly a zůstal jen údiv. Nejčastější otázka, kterou po vyhlášení dostávám je, jestli vítězství beru jako závazek. Beru ho jako ocenění toho, co děláme a mám z toho radost. Závazek je pro mě každá vysazená hlava révy nebo vyprodukovaná láhev. Držet si kvalitu a posouvat ji dopředu směrem, kterému věřím, je pro mě přirozenou součástí konání.  Naše vítězství vnímám jako velkou změnu v oboru vinařství jako takovém. Vyhrálo malé, nemainstreamové vinařství vedené ženou. To je velká změna. Soutěž se letos opírala o nové „desatero“, podle kterého se vítěz vybíral. To klade důraz mimo kvalitu produktu také na autenticitu, inspiraci, komunikaci, udržitelnost a práci v krajině. Díky tomuto „desateru“ se smazaly rozdíly mezi velkým, středním a malým vinařstvím a najednou jsme všichni na stejné lodi. Byla jsem nadšená, jak jsou myšlenky desatera krásně napsané a taky, že jsou tam obsaženy pilíře, které jsou i pro mě osobně velmi důležité. Nevnímám to tedy jenom jako naše vítězství, ale celkové vítězství celého oboru vinařství v ČR. A já se moc těším na další ročníky, další inspirace a další „vítěze“.

Jak chcete, aby bylo vaše víno lidmi vnímáno?

Moc ráda jezdím za vínem do světa, a tak bych si přála, aby jakékoli víno vytvořené u nás na Moravě nebo v Čechách vnímali lidé s nějakou vlasteneckou hrdostí. Právě tak, jak je to přirozené v zahraničí. Přála bych si, aby víno ve skleničce lidé vnímali jako výsledek konkrétní práce konkrétních lidí v konkrétní zemi, kde všichni žijeme.

Vaše vína jsou specifická, naturální a vrstevnatá. Jak je to u nich s párováním k jídlu? Máte nějaká striktní pravidla?

Upřímně, já to moc neprožívám. Nejsem ten typ vinaře, který by lidem diktoval, z jaké skleničky mají pít nebo co přesně u toho mají jíst. Baví mě, když si lidé chutě hledají sami. Obecně ale platí, že naturální vína se s gastronomií snoubí skvěle – i proto na nich mají postavené vinné lístky ty nejlepší michelinské restaurace po světě. Na rozdíl od přímočarých, technologických vín jsou ta přírodní širší a mnohovrstevnaté a kuchařům otevírají obrovský prostor. Úplně nejvíc mě baví obrácený proces: když kuchař ochutná naše víno a hned začne vymýšlet, co by k němu uvařil. Právě dnes jsem měla ve sklepě návštěvu z jedné pražské restaurace a bylo fascinující sledovat šéfkuchaře, který s každým douškem zmiňoval suroviny a typ úpravy pokrmu, který by víno dokonale doplnil. To je přesně ten moment, kdy se gastronomie a vinařství potkávají v té nejčistší podobě.

Jaký je teď váš velký sen, ke kterému upínáte svou pozornost?

Možná vás to překvapí, ale mé sny nejsou o dalších titulech nebo o tom, abych byla úspěšná jako nějaký můj idol. Můj největší sen je vlastně teď docela prostý, ale osobní, ten si nechám pro sebe. Ten další je odvážný: chtěla bych mít krávu. Zvířata do krajiny a k vinařství patří, ale nechci nic lámat přes koleno – věřím, že tyhle věci přijdou samy, až nastane správný čas. V profesní rovině si přeji hlavně to, aby naše víno lidem dělalo stejnou radost, jakou mně přináší vinařství jako takové. A kdybych měla mít jedno velké přání, tak aby se nám tady v Česku žilo lépe v tom smyslu, že budeme více hrdí na to, co u nás vzniká. Přála bych si, aby lidem nebylo jedno, co podporují, a aby dokázali ocenit kvalitu našich potravin, od poctivých brambor až po víno.

Co velkého vás v nejbližší době čeká?

Teď zrovna dokončujeme stříhání vinohradů, ale jakmile réva začne rašit, naskočíme do klasického kolotoče a práce ve vinohradě se rozjedou naplno. Hlavně se ale těším na sezónu otevřených sklepů, které plánujeme od dubna až do srpna. Vždycky je to velká událost měsíce – celý náš tým je ve sklepě a lidé za námi jezdí cíleně i z velké dálky, aby si u nás užili celý den. Vždycky k tomu pozveme nějaké skvělé bistro nebo restauraci, lidé jsou u nás šťastní a je to neuvěřitelně naplňující pocit. Kromě těchto velkých akcí se chystám i na komornější formáty, které mě osobně moc baví – komorní degustace u jednoho stolu pro deset lidí. Pozvu si hosta z řad jiných vinařů a jen tak sedíme, povídáme si o víně a necháváme čas a myšlenky plynout. Není to žádná uspěchaná degustace, ale hluboká diskuze u jednoho stolu. A to mi dává velký smysl.

Kdo je Dominika Černohorská?

• Věk a původ: 38 let, rodačka z jižní Moravy.
• Vzdělání: Absolventka oboru Vinařství a vinohradnictví na MENDELU.
• Osudová volba: Studium vinařství zvolila jako „zadní vrátka“.
• Vinařství Plenér: Založila ho v roce 2016 v Pavlově společně se svým tehdejším zubařem Ivem Markem.
• Čerstvý úspěch: Absolutní vítěz prestižní soutěže Vinařství roku 2025.
• Vztah k přírodě: Držitelka Ceny Vinatura za udržitelnost, zakládá si na ekologickém přístupu, ve vinohradech instaluje například i budky pro ohrožené druhy ptáků (dudky a sýčky).