Člověk řekne slovo ano většinou několikrát za den. Odpoví třeba na nabídku kávy, na dotaz, zda jde do práce nebo třeba, jestli vytáhne nádobí z myčky. Je přirozené, že toto slovo je běžné, časté a samozřejmé.

Pak je tady ale jedno trošičku jiné ano. To, které chce většina lidí říct jen jednou v životě. Ne všem se to podaří, ale o tom tady psát nechci.

To velké ano, které řekne muž své nastávající a nevěsta svému ženichovi, má být plné optimismu a radosti, plné naděje, že následný život v manželství potrvá příznačně až? Až dokud nás smrt nerozdělí.

Bohužel, svateb v České republice ubývá. Čím dál méně lidem se chce říct to závazné ano a dává přednost životu na psí knížku, jak se tomu říká. Proč tomu tak je? Proč se mladí lidé bojí závazků? Na to jen stěží nacházím odpověď, přece jen jsem z generace lidí, kteří brali sňatek jako logické vyústění lásky dvou lidí.

Trošku jsem zapátral v historii, abych se podíval, jak to bylo kdysi. Představte si, že v roce 1950 se v českých zemích uskutečnilo přibližně 107 000 svateb. Ani nechci domyslet, kolik chlebíčků se tehdy snědlo a kolik vína, piva a kořalky se vypilo. Každopádně to byl rok rekordní. Nikdy potom už tolikrát ano nezaznělo.

Naopak velice chudý byl rok 2013, kdy si ono ano řeklo necelých 43,5 tisíc párů. Pak se tato čísla zvedala, pokles přišel během koronavirové epidemie a po ní nastal krátkodobý svatební boom. V roce 2024 se uskutečnilo jen 44 486 svateb, což byl druhý nejnižší počet sňatků v historii ČR od roku 1918.

Většina párů si plánuje svůj velký den během letních měsíců. Smolný je považován květen, v dřívějších dobách se říkalo – svatba v máji, do roka máry. Dnes už to myslím až tak neplatí, důležitější je, aby se lidé rozhodli k tomuto důležitému kroku, a je jedno, jaký měsíc si zvolí.

Osobně si myslím, že neříct to jedno velké ano za život je hrozná škoda. Že by to prostě měl zažít každý. Aspoň jednou…