16. 3. 2011 Nejdůležitější událostí svatebního dne je samozřejmě obřad na radnici nebo v kostele, ale společenským vrcholem dne je svatební hostina. Od nepaměti se všechny důležité události odehrávaly při jídle, dodnes se u obědů a večeří vedou obchodní a diplomatická jednání. Stejně tak i svatební hostina má za cíl sdružit svatební hosty a uvolnit je po předcházejícím napětí během obřadu. To ovšem neznamená, že hostina je už tou neformální zábavou, ta může začít až vpodvečer. Hostina má svá formální pravidla, ostatně jako každé stolování. Začněme zasedacím pořádkem. Zasedací pořádek u svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena vpravo. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti - nejdříve rodina, pak přátelé. Tento zasedací pořádek má svou symbolickou funkci: ukazuje na nové sepětí nevěsty a manželových rodičů a ženicha a nevěstiných rodičů. Pokud bychom toto pořadí nedodrželi, demonstrovali bychom nesnášenlivost s rodiči partnera, a to by byl špatný začátek manželství. Máme-li k dispozici kulatý stůl, vycházíme ze stejného principu: Nevěsta se ženichem by měli sedět zády ke stěně nebo s pohledem do okna, po jejich stranách rodiče partnerů, svědci, prarodiče a tak postupujeme až k protilehlé straně. Častým problémem, před kterým stojí snoubenci a jejich rodiny, je přítomnost „dvojích“ rodičů, tedy třeba biologického otce a pak matčina manžela, který nevěstu vychoval a jehož ona sama vnímá jako svého otce. Hodně záleží na vzájemných vztazích mezi dřívějšími a nynějšími partnery a mezi dětmi a rodiči. Je možné, že nevěsta vnímá svého druhého otce jako plnohodnotného, navíc s prvním otcem se už nestýká, nebo tzv. druhý otec může být jen partnerem ženichovy matky (třeba krátce), zatímco nevěsta se stále živě stýká se svým "prvním" otcem, je mezi nimi silná citová vazba, a vztah otec-dcera je právě zde. Ale jsou rodiny, kde se od rozvodu členové rodiny nestýkají a pociťují se jako vzdálené osoby, které se setkají jen příležitostně, třeba právě na svatbě. Pak je vztah natolik formální, že roli otce samozřejmě hraje "druhý" otec. V této spleti vztahů, nezřídka provázených silnými emocemi, se musí snoubenci nejprve zorientovat a podle toho stanovit zasedací pořádek. Žádné formální pravidlo, které by upřednostňovalo biologického nebo vychovávajícího otce, není. Obecně se dává přednost těm rodičům, kteří dítě vychovali, ale mnohem víc záleží na rodinných vztazích a na přání snoubenců. Nejlépe je respektovat zažitý zasedací pořádek, tedy se současnými rodiči vedle novomanželů (rodiče nevěsty na straně ženicha a naopak), pak svědkové a na dalším místě v pořadí první otec se svou nynější manželkou (na straně svého dítěte), za nimi pak prarodiče a další hosté. Nad všemi pravidly je pocit a rozhodnutí „dítěte“, nevěsty nebo ženicha, je to přece jejich den. Nevěsta k obědu odkládá klobouk nebo závoj. Před příchodem k tabuli se jde upravit, s pomocí některé z přítomných žen odloží závoj či klobouk, upraví si účes a make-up a jako poslední vchází do sálu, kde je připravena hostina. Mezitím se u stolu shromáždili všichni svatebčané, nikdo si ovšem nesedá, každý postává u svého místa označeného jmenovkou a seznamuje se sousedy. Ženich čeká na nevěstu v předsálí nebo u dveří a pak ji zavěšenu po své pravici vede k místu u stolu. Pokud to neudělá obsluha, ženich odsune nevěstě židli a přisune ji tak, aby se pohodlně usadila, pak se posadí on. Teprve pak usednou ostatní hosté na svá místa. Slavnostní tabuli připravuje personál restaurace, ale není od věci si předem obhlédnout, jak jejich aranžmá bude vypadat. Na slavnostních hostinách se zakládají (tedy aranžují na stůl) velké podkladové talíře (tzv. klubové). Ty leží na stole po celou dobu stolování. Na ně se kladou malé plátěné ubrousky, aby o sebe talíře nevrzaly. Klubové talíře nesmí nikdy zůstat prázdné. Vždy na nich leží jiný, čistý talíř nebo talíř s nějakým chodem. Vlevo od klubového talíře (nebo složeného ubrousku) leží menší talířek na pečivo; zakládá se horním okrajem nebo středem na hroty vidliček. Přes něj je přeložen malý nožík na máslo. Dbáme na to, aby byly připraveny plátěné ubrousky, ne papírové, všimneme si, jaká je kvalita příborů, jaké sklenice má restaurace k dispozici, jak umí ozdobit tabuli. S květinami bychom měli být střídmí, třeba vůně lilií spolehlivě přerazí vůni podávaných pokrmů. Květiny ani žádné jiné dekorativní předměty by neměly bránit ve výhledu na spolustolovníky. Nejvhodnější jsou květinové mísy s nízko naaranžovanými květinami, které sice zabírají místo, ale pokud si s tím personál poradí, pro stolovníky jsou nejpohodlnější. Svatební oběd musí být zahájen přípitkem, obvykle se ho ujme některý z otců nebo svědků. Přednost by měl mít otec nevěsty, ale jestli je druhý otec výřečnější, měl by to být on. Přípitek by měl být krátký a vtipný, oběd není konference, a není-li řečník zkušený bavič, po dvou minutách začne hosty nudit. V přípitku můžeme vyjádřit radost, že se našli lidé, kteří se milují a chtějí spolu prožít své životy. Zmíníme se o dobrých vlastnostech nevěsty a ženicha, dáme najevo, že jsme šťastni, že s nimi sdílíme tento krásný zážitek. Jménem všech účastníků, ale hlavně rodičů jim popřejeme hodně štěstí, trpělivosti, tolerance a vzájemného porozumění. Pak řečník pozvedne číši, všichni vstanou a připijí si. Po potlesku může personál servírovat první chod. Tím bývá studený předkrm. Jíme ho dezertním příborem, který máme na vnější straně sady příborů. K předkrmu se obvykle pije bílé víno. Při jídle držíme lokty u těla - je velkým společenským prohřeškem strkat do sousedů po levici a po pravici lokty. Ve šlechtických rodinách dávali dětem do podpaží knihy, aby se naučily během jídla tlačit lokty co nejtěsněji k tělu. Příbory odebíráme postupně od vnější strany směrem k talíři. Držíme-li v ruce příbor, nedotýkáme se stolu, ruce s příborem máme zvednuty nad desku stolu, s lokty u těla. Mezi chody, když nemáme v ruce příbor, se opíráme o hranu stolu lokty v rozmezí mezi zápěstím a polovinou loketní kostí, raději ne více, protože lokty na stůl nepatří. Ruce ovšem nemají být ani v klíně, to je nespolečenské; vycházíme z tradice, že spolustolovníci mají své ruce stále vidět. Příbor nedržíme jako tužku, hroty vidličky směřují směrem k talíři a prsty stále míří ke stolu, ne do prostoru. Ubrousek si položíme na klín hned, jakmile usedneme. V nejlepších restauracích pokládá hostům ubrousek na klín obsluha, je dobré s tím počítat a nepovažovat to za dotěrnost. Látkový ubrousek si žena pokládá na klín složený napůl, složenou stranou k sobě, to proto, aby si mohla otírat ústa vnitřní stranou ubrousku a spolustolovníci se nemuseli dívat na stopy omáček nebo rtěnky na ubrousku. Ubrouskem si otíráme ústa co nejčastěji, abychom měly jistotu, že nám opravdu žádná stopa pokrmu nezůstala na rtech. Číše s vínem držíme jen za stopku, a to čím chladnější je podávané víno, tím níž. Držením sklenice za tělo bychom nápoje oteplovali a zanechávali bychom na sklenici nevzhledné otisky prstů. Červené víno můžeme držet nejvýše, bílá vína držíme alespoň uprostřed stopky a nejchladnější sekty zcela dole. Před každým napitím si otřeme ústa a pijeme jen tehdy, nemáme-li v ústech sousto. Sklenici přiložíme jen zlehka ke rtům a napijeme se jen malým douškem. Když oddalujeme sklenici od úst, očima kontrolujeme, jestli na okraji sklenice neuvízly stopy jídla nebo otisk rtěnky. Párátko u stolu při společenských večeřích nepoužíváme. Ať bychom si zakryli ústa jakkoli decentně, každý by věděl, že se u stolu šťouráme v zubech. Raději to vydržíme a zuby si pak vyčistíme někde v ústraní. Mezi předkrmy a hlavním chodem se může podávat sorbet. Nejde o zmrzlinu, i když tak vypadá, sorbet je lehce zmrazená směs ovoce, cukru a sektu, která má zklidnit chuťové buňky; vytvořit předěl, abychom byli připraveni vnímat nové chutě hlavního chodu. Přichází čas na hlavní chod, nejčastěji maso s přílohami. K němu se servíruje obvykle červené víno, nemáme-li jako hlavní chod rybu. Menu může být ovšem ještě bohatší, může se podávat polévka, po ní teplý předkrm a pak teprve hlavní chod. Blížíme se k závěru dezertem, a to buď sýry nebo moučníkem, případně obojím, pak sýry předcházejí sladkému moučníku. Moučníkový příbor, lžíci a vidličku, najdeme nad horním okrajem talíře. Lžíci držíme v pravé ruce a používáme ji jako nůž, vidličku klasicky v levé. Moučník může být nahrazen ovocem, pak si vybereme to, které snadno na talíři naporcujeme a příborem sníme. Pijí se sladká vína nebo sekt. Následuje už jen káva a případně digestiv, koňak nebo likér, kterým je menu vyčerpáno. Během stolování živě konverzujeme, kvůli tomu jsme se přece všichni u stolu sešli. Vyhýbáme se tématům konfliktním, společensky nebo politicky delikátním, musíme odhadnout, která témata by pro našeho souseda mohla být nepříjemná. Vyprávíme si o novomanželích, o rodinných příhodách, o dovolených, o sportu, rodině, zálibách, o jídle a dobrých vínech. Po obědě může být chvíle volna, hosté mohou vstát od stolu (do té doby je neslušné vzdalovat se od tabule dřív, než vstanou novomanželé…ledaže by šlo o život), bavit se s dalšími hosty, kteří seděli na protilehlé straně stolu, zajít za novomanželi, jít si zakouřit na terasu. Odpolední program bývá zpestřen obřadem krájení svatebního dortu. Ten stojí na stole jako dekorace od začátku svatební hostiny, bývá nápaditý, výtvarně zajímavý a budí pozornost a obdiv hostů. Není to moučník, čeká na svoji chvíli až do odpoledne. Až je zřejmé, že by po pauze měla být společnost opět stmelena, sezveme hosty do kruhu kolem dortu a nevěsta s ženichem společnou rukou symbolicky nakrojí dort. Připomíná to trochu poslední večeři, kdy Kristus lámal chléb a podával ho svým učedníkům. Proto by i nevěsta měla, už za pomoci zkušeného číšníka, naporcovat dort a podávat ho hostům. Tím se symbolizuje její pohostinnost. Pokračuje-li zábava tancem, první sólo patří novomanželům. Pak oba novomanželé tančí s rodiči svého protějšku a se svými rodiči. Poté se už může rozvinout volná zábava. Obecně platí, že nikdy neopouštíme společnost bez rozloučení, novomanželé však mají privilegium vytratit se kdykoli „po anglicku“. Jediný, kdo je tichým společníkem jejich zmizení, je manažer svatby, který jim připraví odvoz a postará se pak o odvoz rodičů a dalších hostů. Ladislav Špaček je spoluautorem a protagonistou televizního seriálu Etiketa, autorem knih Etiketa, Velká kniha etikety a Slon v porcelánu aneb jak se neztratit v labyrintu etikety. Na Fakultě sociálních věd UK vyučoval komunikaci s médii. Publikuje v různých médiích a pořádá přednášky o komunikaci s médii, krizové komunikaci a etiketě pro přední představitele top managementu firem, státní správy a politiky. Text: Ing. Ladislav Špaček, Foto: www.samphotostock.cz, archiv Ladislav Špaček