Po rodičích zdědil mnohé, talent a lásku k hudbě, dar herectví, ale i kladný vztah ke gastronomii, a to slovenské i té z Valašska. Ondřej Brzobohatý je mimo jiné i ambasadorem Národního týmu kuchařů a cukrářů ČR. Jak se do této role dostal? Umí sám vařit? A co by uvařil své lásce, aby jí udělal radost, prozradil v rozhovoru.

Jak se stalo, že jste se stal ambasadorem národního týmu?

Jezdívám na vinařský festival v Mikulově za svým přítelem, vinařem Petrem Marcinčákem a jeho rodinou. Pojí nás nejen láska k vínu, ale i ke gastronomii. Před lety jsem tam tedy byl a potkal kluky z národního týmu, kteří tam tehdy vařili. Dali jsme se do řeči, povídali si o vaření. Na konci festivalu se konala taková velká slezina s účastníky a tam jsem se jim svěřil, že jsem velkým gurmetem a baví mě neustále objevovat nové chutě. No a taky, že moc rád vařím. Pozvali mě, že se můžu účastnit jejich tréninků, a nakonec jsme se domluvili na spolupráci. Stal jsem se jejich ambasadorem. S národním kuchařským týmem jsem pak jel na světový pohár do Singapuru. A stalo se něco úžasného, vyhráli jsme první cenu a pohár Singapurský lev.

Jak to máte sám s vařením? Motal jste se mámě v kuchyni, nebo jste začal až později?

Vlastně to první. Vášeň pro vaření u mě propukla už v dětství. Máma je fantastická kuchařka a já jsem se jí skutečně motal v kuchyni odmalinka a pomáhal jí. Vlastně ani nedokážu říct, jaké jídlo jsem poprvé sám uvařil, protože to šlo úplně přirozeně a samo. Loupal jsem brambory, obaloval řízky a najednou jsem prostě sám dokázal něco uvařit. Pamatuji si třeba, že jsem vařil rád i s tátou na chalupě. On miloval francouzské brambory a vůbec všechna jídla s bramborami. Typický Valach, že? Měli jsme hodně oblíbené jídlo, obalovali jsme junior salám jako řízek. To mi fakt v dětství strašně moc chutnalo.

Jídlo se stalo mou vášní vlastně už v dětství. Dokonce jsem ve 14 letech vážně uvažoval, že půjdu na hotelovku a vařením se budu živit.

Ale tak to nedopadlo, proč?

Rodiče mě sice vedli k vaření, ale ještě o dost více k hudbě. Na housle jsem hrál od svých čtyř let. Doma se u nás pořád hrálo a zpívalo. A pak mi tatínkův kamarád, skladatel Angelo Michajlov poradil, ať se rozhodně věnuji hudbě, protože mám talent. A vaření, ať si nechám jako koníček. Zdálo se mi to rozumné a dal jsem na jeho radu. Nemohl jsem udělat lépe.

Vánoce jako svátek gurmánů. Začal advent, připravujeme se na Vánoce, které s gastronomií velice úzce souvisí… To tedy ano, taky jsou pro mne Vánoce vrcholem blaha. Jestliže jsem celoročním gurmetem, na tyto svátky se měním v gurmána. Celoročně se docela držím zkrátka, ale v tyto dny to neplatí. Miluju to celodenní vánoční chystání jídla a ochutnávání. Vlastně to začíná už den předem přípravou salátu.

Jaký máte rád? Klasiku s majonézou? Nebo si potrpíte na nějakou light verzi?

Recept na salát mám vlastně po obou rodičích. Chutnají mi oba. Po tátovi jsem zdědil valašskou verzi. Nebo se možná dá říct, že je to na způsob rakouského salátu. Jsou to brambory s vajíčkem, uzeným, okurkou, hráškem, cibulí a octem. Od mámy mám majonézovou klasiku. Musím přiznat, že maminka do něj dává opravdu hodně majonézy, a naopak tam nedává vajíčko. Takže si asi umíte představit, jaká je to kalorická bomba. Ale moc dobrá, to musím říct.

Co se u vás podává na Štědrý večer?

Vaříme slovenskou kapustnicu podle mámy. Kapra já osobně moc nemusím. Chutnají mi tak akorát kapří hranolky v Třeboni, takže si spíše dopřávám řízek. Nejlépe telecí. Kapra ale dělá skvěle moje tchyně, má fígl, jak ho zbavit nepříjemné rybiny. Nakládá kapří maso do mléka a česneku. Tím ovšem tuto rybu samozřejmě nezbaví těch protivných kostí, které mě fakt na Štědrý večer nebaví. Je to piplačka, bez které se rád obejdu (směje se).

A co cukroví? Pečete?

Ne, to tedy opravdu ne. Je to i tím, že sladké moc nejím. A cukroví mi nechutná. Jestli si někdy něco sladkého dám, tak jsou to krémeše od mojí maminky. A když si dám jeden, vystačí mi to na půl roku. Jo, a taky mám rád valašské frgály.

Ano to chápu, váš otec byl hrdý Valach. Jak to máte s „valašstvím“ vy?

Něco ve mně samozřejmě je. Asi kladný vztah k alkoholu, hlavně k pálence. Mám vrozený smysl pro spravedlnost, k humanismu. Táta byl taky takový, nesnesl, když se někde děla nějaká nespravedlnost. Hodně mu záleželo na druhých lidech. Nepovyšoval se, ale ani neponižoval. Zní to trochu jako z pohádky, ale on takový skutečně byl. A já to mám myslím po něm.

Vrátím se ještě k jídlu. Že rád vaříte, to už vím, ale jakou kuchyň preferujete, tedy kromě té valašské?

Asi tradiční českou kuchyň, samozřejmě i v moderním pojetí.

Máte nějaký svůj majstrštyk?

Nevím, jestli majstrštyk, ale docela dobře umím španělské ptáčky. Musím se pochlubit, že jsem s nimi dokonce vyhrál jeden kuchařský souboj. Protivníkem mi byl dokonce sám Jan Horký, kapitán českého národního týmu. A víte, co se stalo? Porazil jsem ho.

Tak to musíte mít hodně vychytaný recept…

Základem jsou kvalitní suroviny. Kus dobrého masa, používám falešnou svíčkovou. Kvalitní dijonskou hořčici, potrpím si na ten nejlepší pepř i dobrou sůl. A samozřejmě domácí, ideálně valašské nakládané okurky. Na všem záleží. Dávám si záležet na každém detailu, tedy i tvaru ptáčků. Dělám takové úhledné šůlce. Je to piplačka, ale výsledek stojí za to! Do omáčky používám domácí demi glace, samozřejmostí je domácí silný vývar do základu. A na závěr hodně másla. Hlavní ingrediencí je ale láska, kterou do toho během vaření dávám.

To zní zase jako pohádka.

To taky je, protože je to pak pohádkově dobré.

Vyhrál jste tedy souboj, s jakým jídlem to ale vyhrajete u své ženy, když jí třeba tímto chcete vyznat lásku?

Jednoduchá odpověď, uvařím jí svíčkovou. Poctivou, jemnou a na smetaně. S domácím knedlíkem. Mám ji vychytanou do posledních detailů. Svíčková je hodně o barvě. Osobně nemám moc rád, když je omáčka příliš světlá a oranžová po mrkvi. Preferuji tmavší a silnější verzi. Musí být jen lehce nasládlá a zároveň i kyselá. Co se týče masa, tak to vždycky pořádně prošpikuju a peču doměkka. Tchyně ráda používá na svíčkovou zvěřinu, ta taky není špatná. A mám fígl, během vaření přidám do omáčky celý citron, samozřejmě pečlivě oloupaný. A zeleninu nechám předtím krásně zkaramelizovat. Postup je pracnější, ale výsledek stojí za to!

Když vás poslouchám, s jakou láskou mluvíte o vaření, neudělal jste přece jen chybu v těch čtrnácti letech? Mohl z vás být špičkový šéfkuchař, možná i michelinský…

Ne, nelituju ničeho. Mám práci, kterou miluju. Kuchařina je skutečně mým velkým koníčkem, jak mi tehdy radil Michajlov. I díky své práci a taky tomu, že jsem ambasadorem národního týmu, se potkávám se zajímavými lidmi a velmi často od nich získávám i jejich vychytávky, jak a co uvařit. Rozšiřuji si neustále obzory a nesmírně mě to baví. Je to prostě všechno tak, jak má být.

Text: red, foto: Ondřej Brzobohatý